Stalo se to 1. dubna 1960. Tehdy byla vypuštěna první meteorologická družice - TIROS 1. TIROS je zkratka z anglického Television InfraRed Observation Satellites. Satelit měl za úkol otestovat experimentální techniky, které měly vést k vytvoření globálního meteorologického satelitního informačního systému, a také systémy určené k orientování sondy, tedy senzory pro určování polohy Slunce a horizontu. Během 11 týdnů své činnosti předal téměř 23 tisíc snímků Země ve viditelném světle. Od roku 1962 pak tato řada družic umožňovala její globální sledování. Ale už v roce 1964 byl vypuštěn Nimbus 1, který měl kamery citlivé i na infračervenou část elektromagnetického záření, díky čemuž bylo možné sledovat mraky i v noci. Od té doby meteorologie udělala obrovský skok kupředu nejen díky využívání satelitů ale také například díky rozvoji počítačové techniky.
Meteorologické družice obecně jsou dvojího druhu. Subpolární družice obíhají po drahách, které téměř přecházejí přes póly, a to ve výškách řádově stovek kilometrů. Příkladem takovýchto družic jsou družice NOAA. V tomto případě satelit stejné místo na Zemi snímá zhruba dvakrát denně. Naopak družice geostacionární zůstávají neustále nad jedním místem Země ve výšce přibližně 36 000 km a umožňují tak nepřetržité sledování zvoleného místa. Mezi tyto družice patří například METEOSAT, snímky z něj můžeme vidět každý den v relacích o počasí.
A k čemu je to vlastně dobré? Pomocí snímků z družic je možné sestavovat synoptické mapy, ale také zjišťovat teplotu vzduchu, měřit změny sněhové pokrývky nebo třeba obsahy vodní páry a ozónu ve vzduchu. Pomáhají také včas odhalit rodící se hurikány a varovat tak obyvatele postižených oblastí…
Obrázky
Tiros 1