Na počátku roku 2010 se týmu vyhodnocujícímu snímky ze Spitzerova vesmírného dalekohledu podařilo nalézt v obrovské vzdálenosti od nás dvě atypické obří černé díry. Z tvaru jejich spektra je patrné, že v okolí obou objektů není přítomen prach. Pro obří černé díry, které nacházíme v centrech větších galaxií a kvazarů, je přitom prachový torus zcela typický. S největší pravděpodobností to znamená, že se díváme na velmi jednoduché černé díry, které vznikaly v období méně než jednu miliardu let po vzniku světa, tedy na samotném počátku vesmíru. Tehdy zde ještě nebyly přítomny složitější molekuly, ze kterých později vzniká kolem obří černé díry charakteristický prachový kokón. V okolí nalezených objektů byl detekován jen velmi intenzivně zářící plynný disk. Objev může mít velký význam pro pochopení vzniku prvních kvazarů či galaxií.
Spitzerův vesmírný dalekohled. Zdroj: NASA/SST.
|
Černá díra – objekt, který kolem sebe zakřiví čas a prostor natolik, že z něho nemůže uniknout ani světlo. Část z nich vzniká kolapsem hvězdy v závěrečných fázích vývoje, jiné, obří černé díry, sídlí v centrech galaxií. Rotující černé díry kolem sebe vytvářejí akreční disky látky a v ose rotace výtrysky vysoce urychlených částic. Paradoxně akreční disky i výtrysky vznikající v bezprostředním okolí černé díry velmi intenzivně vyzařují. AGN – Active Galactic Nuclei, aktivní jádra galaxií. Tato jádra produkují netepelné pulzní UV a RTG záření, v centru sídlí velmi hmotná černá díra obklopená akrečním diskem (n ~ 1016 cm-3, T ~ 105 K, B ~ 0,2 T). Přepojení silokřivek magnetického pole je doprovázeno ohřevem elektronů až na 109 K a rentgenovým či gama zábleskem. Existuje celá řada galaxií s aktivními jádry, například Seyfertovy galaxie, linery, blazary a kvazary. Kvazar – objekty objevené v roce 1963, mají malé úhlové rozměry (<1″) a obrovský zářivý výkon v celém spektru (řádově 1041 W). Kvazary se nacházejí ve velkých kosmologických vzdálenostech, jejich světlo je poznamenáno rozpínáním vesmíru a jejich spektrum je výrazně posunuté k červenému konci. Energetická bilance odpovídá vyzařování celých galaxií. Jde o zárodky budoucích galaxií, v jejichž středu se nachází obří černá díra s charakteristickým výtryskem hmoty. |
Troška historie
Historicky první úvahy o možné existenci objektů, ze kterých nemůže uniknout ani světlo, pravděpodobně pochází od Johna Michella již z roku 1783. Pierre Simon Laplace v roce 1798 odvodil na základě představ Newtonovy mechaniky rozměry tohoto hypotetického tělesa ze vztahu pro únikovou rychlost, do kterého dosadil místo únikové rychlosti rychlost šíření světla. V roce 1916 odvodil stejný vztah, ale na základě Einsteinovy obecné relativity , Karl Schwarzschild. Od té doby hovoříme o tzv. Schwarzschildově poloměru. Pojmenování „černá díra“ pochází od Johna Wheelera a je až z roku 1967. V roce 1971 ztotožnil anglický astronom Paul Murdin rentgenový zdroj Cyg X1 v souhvězdí Labutě (objevený v roce 1964) s černou dírou. Její vlastnosti určil na základě pozorování hvězdy obíhající v těsném okolí.
První objevená černá díra je prototypem tzv. hvězdných černých děr, které vznikají v závěrečných fázích života velmi hmotných hvězd (nad 10 MS), jež se zhroutí do černé díry po vyhasnutí termojaderné syntézy v jejich nitru. Takových černých děr známe dnes velké množství a staly se pro astronomy běžnými vesmírnými objekty.
Umělecká představa hvězdné černé díry Cyg X1. Zdroj: David A. Hardy, IAAA.
Zcela jiným typem jsou obří černé díry sídlící v centrech galaxií. Jejich hmotnost může být miliony až miliardy Sluncí, hustota je ale v porovnání s hvězdnými černými děrami velmi nízká. Pokud je v okolí dostatek materiálu, vytvoří se v těsné blízkosti černé díry plynný akreční disk, který je zdrojem energie pro okolí. Plyn kroužící kolem černé díry ztrácí energii vnitřním třením. Jeho potenciální energie se mění na teplo a zahřátý akreční disk se stává zdrojem intenzivního záření v širokém spektru vlnových délek. Plyn ztrácející energii padá po spirále do černé díry. Ve větší vzdálenosti od černé díry vzniká tlustý prachový torus, který pohlcuje podstatnou část záření z centrální oblasti a sám vyzařuje v mikrovlnném a infračerveném oboru. Prachový torus často vytváří kolem černé díry mohutný kokón, který skrývá centrální oblast před okolím.
Ve směru osy rotace vznikají výtrysky částic urychlovaných magnetickým polem na rychlost srovnatelnou s rychlostí světla. Ve větších vzdálenostech se částice výtrysku brzdí o okolní prostředí a vytvářejí charakteristické radiové laloky. Černá díra se stává jakýmsi motorem celé galaxie, v jejímž středu sídlí. Často hovoříme o tzv. aktivních jádrech galaxií. Obraz aktivního jádra se liší podle směru pohledu na černou díru. Pokud jsou objekty ve velkých vzdálenostech, vnímáme je jako kvazary , jež byly objeveny v roce 1963. Není-li v okolí centrální černé díry dostatek materiálu (buď nebyl přítomen od počátku nebo ho černá díra již spotřebovala), jeví se galaxie jako klidný objekt a její jádro má průměrnou aktivitu.
Umělecká představa obří (galaktické) černé díry. V těsné blízkosti je patrný plynný akreční disk, ve větší vzdálenosti prachový torus, jehož rozměry mohou dosáhnout i několika světelných roků. Ve směru osy rotace vznikají výtrysky částic ovládané magnetickým polem (výtrysky obepínají magnetické trubice ze zkroucených silokřivek pole). Ve velké vzdálenosti od černé díry interagují výtrysky s okolním prostředím a vytvářejí radiové laloky, které nejsou zobrazeny. Zdroj: NASA/CXC/Melissa Weiss.
Skutečný snímek okolí obří černé díry v jádře galaxie NGC 5128 (zdroj je znám zejména pod názvem Cen A). Objekt je od nás vzdálen přibližně 11 milionů světelných roků. Snímek vznikl složením několika fotografií pořízených různými přístroji na různých vlnových délkách: submilimetrová oblast je znázorněna oranžově (APEX ), optická (WFI ) bíle a hnědě a rentgenová modře (Chandra ). Dobře je patrný prach obepínající celou galaxii, zřetelné jsou i oba výtrysky a radiové laloky. Levý výtrysk je dlouhý 13 000 světelných roků. Zdroj: ESO/APEX/WFI, NASA/Chandra, 2009.
Jednoduché černé díry bez prachového kokónu
Řada černých děr byla objevena v rámci Sloanovy digitální přehlídky oblohy (SDSS). Mezi ně patří i dva nenápadné kvazary s katalogovými označeními J0005-0006 a J0303-0019. Oba kvazary leží v těsné blízkosti světového rovníku, první z nich je v souhvězdí Ryb a druhý v souhvězdí Velryby. Červený kosmologický posuv obou objektů je větší než 6; odhaduje se, že jsou ve vzdálenosti přibližně 13 miliard světelných roků od Země. Uvážíme-li, že vesmír je starý 13,7 miliardy let, jde o objekty z prvopočátku existence vesmíru.
Oba kvazary byly spolu s dalšími devatenácti objekty zařazeny do programu Spitzerova vesmírného dalekohledu , v rámci kterého byly detailně pozorovány v infračerveném oboru v průběhu let 2006 až 2009. Vědecký tým vyhodnocující napozorovaná data byl veden Xiaohui Fanem z Arizonské univerzity. Jmenované dva kvazary jako jediné z 21 sledovaných objektů neměly charakteristické spektrum horkého prachu. Podle všeho se zdá, že mají jen akreční disk z horkých plynů, ale charakteristický prachový torus zcela chybí. Je vysoce pravděpodobné, že se podařilo najít primitivní černé díry vzniklé v první miliardě let existence vesmíru, kdy ještě neexistovaly molekuly, ze kterých se tvoří prach. Tomu nasvědčuje i relativně malá hmotnost obou obřích černých děr. V porovnání s ostatními jsou velmi mladé a ještě nestačily ze svého okolí pozřít větší množství materiálu. V tuto chvíli jde o jediné dvě známé obří černé díry, které nejsou zahaleny do prachového kokónu. Ten se u nich pravděpodobně vytvořil až mnohem později, nicméně světlo nesoucí informaci o tomto procesu na Zemi ještě nedorazilo.
Porovnání spektra kvazaru J0005–0006 s „normálním“ kvazarem J0842+1218.
Ve spektru chybí část odpovídající prachu. Zdroj: NASA/JPL-Caltech/L. Jiang.
Umělecká představa jednoduché černé díry s akrečním diskem z plynů.
Prachový torus zcela chybí. Zdroj: NASA/JPL-Caltech.
Zdroje:
1. Linhua Jiang et al: Dust-free quasars in the early Universe; Nature 464 (2010) 380-383. Dostupné přes ArXive
2. Whitney Clavin: NASA's Spitzer Unearths Primitive Black Holes; JPLNews & Features, March 17, 2010
