Prstence Saturnu poprvé pozoroval Galileo Galilei již v roce 1610, nesprávně je ale pokládal za dva měsíce těsně přiléhající k planetě. Se správným vysvětlením povahy prstenců přišel až Huygens v roce 1655, o několik let později jej pak zpřesnil Cassini. Přesto v současné době stále zůstává nejasná otázka vzniku prstenců i jejich dynamiky.
Astronomové se až do dnešních dnů domnívali, že kusy ledu a skal, ze kterých se prstence skládají, do sebe neustále chaoticky narážejí. Měření teploty prstenců ale ukázalo, že se jednotlivé částice prstenců chovají spíše jako „řádné“ měsíce, respektive měsíce s váznou rotací. U částic totiž můžeme rozlišit „teplou“ (-163°C) a „chladnou“ (o několik stupňů chladnější) stranu. V době, kdy je prstenec zastíněn planetou, teplota poklesne shodně o 15°C na obou stranách částic. Pokud by docházelo k častým kolizím mezi částicemi, pak bychom těžko něco takového naměřili. Vypadá to, jako by částice obíhaly kolem Saturnu tak, že k němu natáčejí neustále jen jednu stranu (tzv. vázaná rotace).
V některých oblastech jsou ale prstence tak husté, že jimi vůbec neprochází sluneční světlo. V takovýchto místech nutně musí ke srážkám docházet. Vysvětlení faktu, že i zde pozorujeme stejné rozložení teploty, by mohlo souviset s tvarem částic. Spíše než o pevné zmrzlé kousky ledu by se mohlo jednat o „nadýchané“ pórovité sněhové částice. Při vzájemných kolizích by pak díky povrchu částic docházelo k velkému tlumení vzájemných rychlostí. Srážky by byly spíše lehké doteky, které jen jemně mění původní parametry dráhy kolidujících částic. Takový povrch by také vysvětloval pozorované rychlé změny teploty během oběhu částic kolem planety. Jiné navržené vysvětlení poklesu vzájemných rychlostí částic před srážkou předpokládá rozdílné náboje částic.
Již první těsný průlet u planety naznačil, že se náš pohled na prstence Saturnu, a tím i ostatních velkých planet, pravděpodobně bude muset v budoucnu změnit.
Obrázky
