|
Interference – skládání vln z několika zdrojů. V daném místě se sčítají amplitudy vln. Jsou-li v protifázi, dojde k zeslabení výsledné vlny (destruktivní interferenci). Jsou-li ve fázi, dojde k zesílení výsledné vlny (konstruktivní interferenci). V detekčním přístroji se detekuje intezita vlny, která je kvadrátem amplitudy. Kvantová interference – skládání amplitud pravděpodobnosti několika možností. Amplitudy se mohou vyrušit, potom hovoříme o destruktivní interferenci. Pravděpodobnosti dějů jsou kvadrátem součtu amplitud pravděpodobností jednotlivých možností. Kvantový stav - soubor pozorovatelných parametrů kvantového systému, kterými je systém plně charakterizován. Popis stavu musí respektovat omezení kvantové mechaniky na současnou měřitelnost či neměřitelnost veličin. Například základní energetický stav atomu značíme symbolem |S>, vakuový stav symbolem |0>, živou kočku označíme |Ž>, mrtvou kočku |M> a podobně. Kvantový stav je zpravidla charakterizován sadou kvantových čísel. Superpoziec stavů – kvantově mechanická kočka nemusí být jen živá nebo mrtvá, může být i „obojí zároveň“. Takový stav značíme a|Ž>+b|M>, kde a a b jsou čísla vyjadřující váhu. Pokud na kočce v tomto superponovaném stavu provedeme měření, s pravděpodobností |a|2 ji najdeme živou a s pravděpodobností |b|2 mrtvou. Kvantový stav - soubor pozorovatelných parametrů kvantového systému, kterými je systém plně charakterizován. Popis stavu musí respektovat omezení kvantové mechaniky na současnou měřitelnost či neměřitelnost veličin. Například základní energetický stav atomu značíme symbolem |S>, vakuový stav symbolem |0>, živou kočku označíme |Ž>, mrtvou kočku |M> a podobně. Kvantový stav je zpravidla charakterizován sadou kvantových čísel. Koherence - situace, při které je fázový rozdíl interferujících vln z daného zdroje či objektu v daném bodě prostoru konstantní v čase. Opakem koherence jsou nepravidelné a dostatečně rychlé změny fázového rozdílu interferujících vln. Ideální koherence nelze nikdy dosáhnout. |
| Experimenty |
Odpověď mohou dát experimenty, ve kterých svazek molekul rozdělíme na dva svazky pohybující se po různých drahách a poté tyto svazky opět spojíme. V dostatečně citlivých experimentech tohoto druhu můžeme pozorovat kvantovou interferenci a zjistit, že molekuly mají jak „částicovou“ tak „vlnovou“ povahu a chovají se podle zákonů
kvantového světa. Současné experimenty naší skupiny ukazují, že spolu mohou interferovat i molekuly složené ze stovek atomů. Tyto experimenty ilustrují jeden z nejneobvyklejších rysů kvantové teorie – existenci objektů v superpozici různých kvantových stavů
.
„Nelokálnost“ je často zjednodušeně popisována jako současná existence jednoho objektu v různých místech. Taková představa je ale mylná. Popišme si situaci pomocí známého dvojštěrbinového (Youngova) experimentu, který je základem i mnoha současných výzkumů v kvantové optice. V nejjednodušší podobě prochází světlo ze svítilny barevným filtrem a poté jednoduchou štěrbinou, která tvoří zdroj světla. Po průchodu dvojicí blízkých a úzkých štěrbin je sledována výsledná intenzita na stínítku.
 |
| Youngův dvojštěrbinový experiment je nejjednodušší variantou zařízení, ve kterém probíhá interference dvou svazků. Thomas Young demonstroval tímto experimentem v roce 1801 vlnovou povahu světla. Štěrbina (nalevo) vytváří válcové vlnoplochy, které prochází dvěma velmi blízkými štěrbinami (uprostřed). Na stínítku (napravo) lze pozorovat charakteristický interferenční obrazec. V roce 1909 použil obdobné zařízení Geoffrey Ingram Taylor k důkazu, že interference nastane i tehdy, je-li světelný zdroj natolik slabý, že se v prostoru zařízení nachází maximálně jeden jediný foton. |
Pokud je dvojice štěrbin dostatečně úzká a vlny z nich vycházející koherentní, tj. v dostatečně velkém časovém i prostorovém rozmezí existuje vztah mezi jejich fázemi, objeví se na stínítku obrazec světlých a tmavých pruhů. Světlé proužky vznikají konstruktivní interferencí (sečtením amplitud vln), tmavé destruktivní interferencí (odečtením amplitud vln). To, že došlo k interferenci, si můžeme snadno ověřit. Stačí zakrýt jednu ze štěrbin a interferenční obrazec zmizí.
V roce 1909 ukázal Geoffrey Ingram Taylor, že pokud si počkáme dostatečně dlouho, uvidíme interferenční obrazec i u natolik slabých zdrojů světla, že se uvnitř zařízení nachází maximálně jeden foton. Ale co interferuje v tomto případě? Interferenční obrazec musí vytvořit dvě vlny, znamená to tedy, že jeden jediný foton prochází oběma
štěrbinami naráz?
| Otázky bez odpovědí |
Na takové otázky bohužel nelze odpovědět, a to z principiálního důvodu. Není totiž možné současně získat perfektní interferenční obrazec a vědět, kterým otvorem foton prošel. Můžeme buď sledovat interferenci, a nebo dráhu fotonu. Jedno, nebo druhé. Pokud jsou otevřené obě štěrbiny, pozorujeme interferenci. Pokud jednu ze štěrbin uzavřeme, víme sice, kudy foton prošel, ale interferenční obrazec zmizí. Jde o jednoduchou ukázku Bohrova principu komplementarity. Poznamenejme, že pokud se dozvíme jen částečnou informaci o dráze fotonu, například o průchodu konkrétní štěrbinou víme jen s jistou pravděpodobností, můžeme sice získat interferenční obrazec, ale kontrast mezi světlými a tmavými pruhy nebude tak velký, jako v ideálním případě.
Ve skutečnosti nemůžeme v interferometru fotonu přiřadit žádnou dráhu, neboť nemáme možnost, jak ověřit jeho polohu (částicovou vlastnost), aniž bychom ovlivnili interferenční obrazec (vlnovou vlastnost). Jediné, co s určitostí víme je, že pokud foton dopadl na detektor, prošel některou ze štěrbin. Takové zjištění se může zdát podivné, ale je ještě podivnější, pokud budeme uvažovat interferenci hmotných částic, například molekul.
Může se molekula vyskytovat na dvou místech naráz (být delokalizována) a vykazovat vlnovou interferenci? A co ještě větší objekty, například fotbalové míče? Mohou interferovat? V principu ano, protože s částicí může být asociována de Broglieova vlna s vlnovou délkou λ = 2πħ/mv, kde ħ je Planckova konstanta, m je hmotnost částice a v její rychlost. De Broglieovy vlny budou bohužel pro tak velké objekty, jako je fotbalový míč, zanedbatelně malé. Vzniklé proužky by byly tak blízko u sebe, že by je nebylo možné detekovat.
Interferenci u malých objektů, jako jsou elektrony, atomy a molekuly, je možné pozorovat, ale musíme mít vždy na zřeteli, že interagují se svým okolím, srážejí se s jinými molekulami nebo si s okolím vyměňují elektromagnetické záření. Kvantový stav okolí je „propleten“ s kvantovým stavem objektu. To znamená, že informace o poloze objektu jsou silně rozptýleny do jeho okolí a že oba systémy jsou korelovány i po ukončení interakce. A protože tuto informaci můžeme v principu získat (i když tak pozorovatel neučiní), interferenční obrazec vymizí.
Tato ztráta koherence – neboli dekoherence – je jedním z hlavních důvodů, proč makroskopické objekty pozorované v našem každodenním životě nevykazují kvantové
vlastnosti, jako je například interference. Jsou natolik veliké, že silně interagují s okolím a rychle ztrácejí koherenci. Jinými slovy: absence kvantového chování v makrosvětě je přirozeným důsledkem toho, že s narůstající velikostí a složitostí objektu je stále obtížnější ho izolovat od okolí. Právě kvantová povaha interakce objektu s okolím a s ní související výměna informací vede ke klasickému chování kvantových objektů.
 |
| Interferenci atomů a molekul lze sledovat Talbotovým-Lauovým interferometrem. Jako zdroj slouží pole štěrbin, z nichž každá má obdobnou úlohu jako zdroj světla v Youngově experimentu. Mezilehlá mřížka přebírá ohybovou úlohu dvojštěrbiny, další mřížka slouží jako maska. Má stejnou periodicitu jako očekávaný interferenční obrazec a umožňuje identifikaci proužků. V tomto uspořádání se také ukázalo, že interferenční obrazec vymizí, pokud se molekuly srážejí s částicemi okolního plynu (zelený kroužek) nebo vyzařují fotony (červená vlnovka). Oba jevy vedou k dekoherenci. |
Heisenberg, Einstein, Bohr a další zakladatelé kvantové teorie vedli dlouhá léta filozofické diskuze o tom, zda je možné interferenční jev narušit prostou znalostí dráhy kvantového objektu. Současné experimentální možnosti posunuly tyto úvahy z filosofické do reálné roviny. Dnes je možné přímo studovat vliv okolí na interferenci atomů a molekul. Tyto experimenty mají zásadní význam nejen pro pochopení našeho klasického světa, ale i pro konstrukci kvantových počítačů – zařízení, která by v principu
mohla být výkonnější než klasické počítače, protože využívají princip kvantové superpozice stavů. Hlavní překážkou realizace tohoto snu je výše zmíněná dekoherence.
|
Dekoherence a kvantově klasická hranice Od prvopočátků kvantové teorie se lidé snažili pochopit úlohu podivných pravidel kvantové teorie v každodenním životě. Je-li pro kvantovou částici přípustné, aby se v jediném okamžiku nacházela na více místech, proč tomu tak není u viditelných objektů makrosvěta? První generace kvantových fyziků v čele s Wernerem Heisenbergem a Johnem von Neumannem předpokládala, že kvantová říše je zcela oddělena od klasického světa a hranice mezi nimi není dána fyzikálními zákony. Zaujali stanovisko, že přechod ke klasické fyzice je dán aktem pozorování, při kterém vlnová funkce „zkolabuje“ na určitou hodnotu. Zdánlivě rozhodující pozice pozorovatele byla řešena mnoha alternativními teoriemi a interpretacemi. Často se tak dělo za cenu zavedení skrytých nepozorovatelných proměnných do kvantové teorie. Teorie dekoherence je naopak přirozenou součástí konvenční kvantové teorie. Předpokladem, že všechny makroskopické objekty, včetně měřících přístrojů, splňují Schrödingerovu rovnici, se vyhneme otázce: „Kdy dojde ke kolapsu vlnové funkce?“ Dekoherence nikdy nevyřeší filosofickou otázku úlohy lidských smyslů. Může ovšem vysvětlit ztrátu kvantových vlastností objektu a nástup jeho klasického chování. Základem je představa, že žádný kvantový objekt není zcela izolován, ale je vnořen do okolí plného atomů, fotonů, atd. Stav okolí je „propleten“ se stavem kvantového objektu a informace o jeho poloze jsou proto široce rozptýleny do okolí. Absence kvantového chování v makrosvětě je přirozeným důsledkem faktu, že větší a složitější objekty jsou obtížněji izolovatelné od okolí. Kvantová interakce s okolím vede ke vzniku klasického chování kvantových objektů.br> |
| Interferometry a vlnění hmoty |
V současnosti provádí experimenty s vlnovou povahou částic několik vědeckých skupin. Využívají elektrony, obří molekuly fulerenů
a ještě větší objekty. V takových
experimentech je ale obtížné používat ke sledování interference klasické dvojštěrbinové uspořádání. Velmi hmotné částice mají extrémně krátké vlnové délky, a tak by štěrbiny musely být velmi úzké a svazky těsně kolimované, aby se za dvojštěrbinou nebo ohybovou mřížkou objevil interferenční obrazec.
Navzdory experimentálním obtížím pozorovali Olivier Carnal a Jürgen Mlynek (University of Konstanz, Německo) interferenci atomů v dvojštěrbinovém experimentu již v roce 1991. V přibližně stejné době David Pritchard s kolegy z MIT ukázali, že obdobné experimenty mohou být uskutečněny s Talbotovým-Lauovým interferometrem. Svazek
atomů procházel polem svislých štěrbin, ve kterém byl rozdělen na minimálně dvě koherentní vlnoplochy oddělené vzdáleností 17 μm. Obě vlnoplochy poté prošly dalším identickým polem štěrbin, které je opět spojilo dohromady. Interferenční jev způsobil periodické zvýšení a snížení hustoty letících atomů v určité rovině za druhou mřížkou. Změny hustoty se měří pomocí třetí mřížky, která má mezery mezi štěrbinami shodné s periodou očekávaného interferenčního obrazce. Při pohybu této třetí mřížky kolmo na svazek dojde k prudkému poklesu nebo nárůstu atomů prošlých soustavou.
Pritchardův tým s tímto zařízením úspěšně prokázal interferenci sodíkových atomů. Šlo o jasný důkaz delokalizace sodíkových atomů při jejich volném letu. Co se stane
s jednotlivým atomem, pokud se pohybuje po jedné ze dvou možných drah před dosažením detektoru? Podle teorie by znalost dráhy měla zničit interferenční obrazec.
Tuto otázku zkoumal Pritchardův tým v roce 1995. Na svazek atomů mezi první a druhou mřížkou namířili laser. Kdykoli byl laser nastaven tak, aby bylo možné opticky
rozlišit polohu atomů z rozptylu fotonů na nich, interferenční obrazec skutečně zmizel – přesně v souladu s Bohrovým principem komplementarity. Pokud byla vlnová délka fotonu menší než dvojnásobek vzdálenosti vlnoploch, bylo možné získat dostatečné informace o poloze atomů a zničit interferenční obrazec.
Pokračování příště ...
