Tato erupce se odehrála pouze necelý týden po erupci předchozí, která se zapsala do žebříčku nejsilnějších erupcí vůbec. Erupce vznikají při náhlém uvolnění magnetické energie a způsobí záblesk napříč celým elektromagnetickým spektrem, od rádiového až po rentgenové či gama záření. Dělí se podle jasnosti v úzké části rádiového záření na tři skupiny: slabé erupce třídy C, střední erupce třídy M a nejsilnější erupce třídy X. Včerejší erupce byla klasifikována jako X1, ale důležité je, že proud částic zamířil směrem k Zemi.
Zmiňme se krátce o tom, jak vlastně polární záře vznikají. Slunce nás proudem nabitých částic bombarduje neustále, jedná se o tzv. sluneční vítr. Země je před ním dobře chráněná svojí atmosférou. Pokud ale mateřská hvězda vyvrhne hustší oblak, a ten po několika dnech letu dorazí k Zemi, pak mohou částice padat podél magnetických siločar přímo do atmosféry, srážet se s jejími atomy a molekulami a ta pak začne zářit. Polární záře se odehrávají ve výškách 100 - 1000 km a vyskytují se nejčastěji kolem severního a jižního magnetického pólu. Zatímco v oblastech blíže k pólům jsou na denním pořádku (je možné je spatřit až několikrát za měsíc) a pro zdejšího pozorovatele vykreslují rozmanité tvary, u nás tento řídce pozorovaný jev na první pohled vypadá spíše jako světlá oblaka nebo nebe nad vzdáleným městem. Občas ale i zde předvedou barevné divadlo „nazelenalých závěsů“ či proměnlivých červených skvrn.
Takovéto silnější výrony částic sebou ale nepřináší pouze možnost pozorovat polární záře. Indukovaná elektrická pole mohou způsobit problémy na rozvodných sítích nebo může dojít poruchám příjmu radiových stanic díky narušené ionosféře.
Naprosto nezbytné pro pozorování eventuelní polární záře je ovšem jasné počasí…
Obrázky
Polární záře z 10. září. Kredit: Jarkko Rosenström, Finsko.