Definovat jaro není tak jednoduché, jak by se na první okamžik zdálo. Astronomové jako počátek jara počítají právě den jarní rovnodennosti, tedy okamžik, kdy střed slunečního kotouče překročí nebeský rovník a Slunce začne pomalu stoupat ke své největší výšce nad nebeským rovníkem, kterou má o slunovratu. Jako meteorologové bychom ovšem jaro počítali od 1. března do 31. května. A vegetační jaro? To určuje probuzení rostlin a ve střední Evropě se jako jaro počítá doba s průměrnými denními teplotami vzduchu od 5,1°C do 15,0°C.
Nenechme se ale zmást jménem „rovnodennost“. Den a noc totiž rozhodně o rovnodennosti nejsou z mnoha důvodů stejně dlouhé. Svůj podíl viny na tom má třeba naše atmosféra, která nemilosrdně ohýbá všechny světelné paprsky jdoucí jinudy než přímo z nadhlavníku a způsobuje, že Slunce vidíme zapadat v okamžiku, kdy už je pod obzorem.
Bez zajímavosti není ani to, že jednotlivé roční doby se svojí délkou liší. Země totiž obíhá po eliptické dráze a podle Keplerových zákonů se v přísluní, tedy době, kdy je Slunci nejblíže, pohybuje rychleji než v odsluní (je v největší vzdálenosti). Proto naše léta jsou o několik dní delší než naše zimy, ale na druhou stranu jsou mírnější (chladnější chcete-li) než na jižní polokouli.
Střídání ročních dob ovšem nezpůsobuje to, že bychom v zimě byli od Slunce dále než v létě (na severní polokouli je tomu dokonce naopak – přísluní nastává 3. ledna, tedy uprostřed mrazivé zimy), ale sklon zemské osy k oběžné rovině (23,5°) způsobuje změnu světla které dopadá na libovolné místo na zemském povrchu v průběhu roku, a tedy i střídání ročních dob. Za období od dubna do října totiž libovolný metr čtvereční plochy v naší zeměpisné šířce dostane třikrát více energie než v období od října do dubna.
 |
