|
Měsíc je druhé nejjasnější těleso na naší obloze a zároveň náš nejbližší vesmírný soused. Kolem Země obíhá podobně jako Země kolem Slunce po eliptické dráze v průměrné vzdálenosti přibližně 400 000 km. Měsíc je zhruba čtyřikrát menší než Země. Na rozdíl od naší planety nemá ani atmosféru, ani magnetické pole. Přesto odedávna přitahoval pohledy pozemských pozorovatelů. Pouhým okem na Měsíci rozeznáme světlé oblasti, takzvané měsíční pevniny, a tmavá měsíční moře. Toto označení je ale zavádějící - žádné vodní plochy bychom na Měsíci nenašli. Měsíční povrch je holé nehostinné místo, do hloubky několika metrů pokryté tzv. regolitem, tedy směsí úlomků hornin a prachu, a sužované teplotními výkyvy v řádu 300°C mezi denní a noční stranou. Už malý dalekohled nám odhalí nespočet kráterů, kterými je Měsíc pokryt. Jsou to vlastně jamky po dopadlých částečkách nebo kamenech. Jejich rozměry jsou od mikroskopických po stakilometrové. Viditelná část povrchu obsahuje na 300 000 kráterů s průměrem větším než 1km. Jsou pojmenovány po vědcích a filosofech. Našli bychom zde i české zástupce, krátery pojmenované například po Johannu Gregoru Mendelovi, Janu Evangelistovi Purkyňovi nebo Jaroslavu Heyrovském. Svůj kráter má na Měsíci i Rudolf König, rakouský selenograf, hudebník a obchodník a také původní majitel nejstaršího dalekohledu naší hvězdárny. Kromě kráterů na Měsíci pozorujeme pohoří, brázdy nebo třeba světlé paprsky, které jsou tvořeny materiálem rozhozeným při vzniku kráterů. Měsíc má takzvanou vázanou rotaci - oběhne kolem Země za stejnou dobu jako se otočí kolem své osy. Proto vždy vidíme jenom jednu jeho polokouli. Navíc nám ji Měsíc ale neukazuje stále celou. Podle toho, jestli při pohledu na Měsíc máme Slunce pomyslně v zádech, za Měsícem nebo z boku, vidíme Měsíc v první nebo poslední čtvrti, úplňku či ho (spíše ne-)vidíme v novu. Okamžiky novu a úplňku jsou klíčové pro vznik zatmění. Měsíc totiž obíhá po dráze, která je poněkud skloněna vůči rovině oběhu Země kolem Slunce. Pokud se ale tato tři tělesa dostanou do jedné roviny, rozehraje se úžasné stínové divadlo. Pokud nám měsíční kotouč překryje sluneční disk, vidíme sluneční zatmění. Naopak dostane-li se do zemského stínu, nastává zatmění měsíční, při kterém ale Měsíc z oblohy úplně nemizí. Pouze ztmavne a změní barvu, což je způsobeno tím, že se v zemské atmosféře přeci jen nějaké sluneční světlo lomí do stínu. Měsíc totiž nesvítí - podobně jako planety - světlem vlastním, ale odraženým slunečním. Měsíc je kromě Země jediné kosmické těleso, po kterém se procházel člověk. Celkem po Měsíci chodilo 12 lidí v rámci amerického kosmického programu Apollo v letech 1969 až 1972, prvním byl Neil Armstrong 21. července 1969. |
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
